petr zelenka - rozhovor

zpět

Rozhovor s režisérem a scenáristou Petrem Zelenkou o filmu Karamazovi

Kdysi jste prohlásil, že vám vadí „pomíjivost divadla“. Co bylo důvodem k natočení filmu a prvním impulzem pro napsání filmového scénáře Karamazovi?

Prvním impulzem byla snaha skutečně archivovat a nějak zaznamenat představení Dejvického divadla v Praze. Přišlo mi škoda, aby lidé za dvacet let nevěděli, jak krásně hráli Dejvičtí divadlo tenkrát na začátku třetího tisíciletí. Přitom jsem si uvědomoval, jak je těžké divadlo zaznamenat na pevném nosiči, jakým je film nebo magnetický pásek. Velice si vážím televizních záznamů divadelních představení, ale je to většinou jen velice neúplné svědectví o představeních samotných. Proto jsem se rozhodl vytvořit kolem divadelních Karamazových ještě jinou realitu, jiný příběh, jehož součástí budou i diváci takového představení.

Jaký byl výběr herců?

Respektoval jsem obsazení Dejvického divadla, až na malé výjimky, kdy do role Kateřiny jsem obsadil Michaelu Badinkovou, do role Lízy Lucii Žáčkovou a přidal roli kapitána Sněgirova v podání Jana Kolaříka z brněnského divadla Husa na provázku. A diváci zde uvidí i mého oblíbeného Ivana Trojana, kterého pro mne kdysi v Samotářích objevil David Ondříček, nebo Radka Holuba. Tihle dva jsou hlavními komiky filmu.

Film Karamazovi vznikal v koprodukci s Poláky. Proč jste přizvali ke spolupráci právě polskou stranu?

V Polsku byla největší ochota ke spolupráci. Karolina Ochab, naše polská koproducentka, se přijela podívat na představení v divadle a řekla, že na takovém filmu se chce podílet. Tak to celé začalo. Teprve později jsem se dozvěděl, že její společnicí v produkci je dcera slavné režisérky Agnieszky Holland. V Polsku jsem známější než v Čechách a je pro mne paradoxně snazší sehnat peníze tam než zde. Takže mi připadalo hloupé to nevyužít. Celý příběh jsem tedy zasadil do polské ocelárny, do krakovské Nové huti, kde se odehrává třeba i film režiséra Andrzeje Wajdy Člověk z mramoru z roku 1976.

Na filmu Karamazovi se opět setkáváte s Čestmírem Kopeckým, který byl producentem vašich filmů Mňága Happy-end, Knoflíkáři a koproducentem Roku ďábla. Co vám na této spolupráci vyhovuje?

Za prvé: Má dobrý nos na projekty. Za druhé: Nedělá svým filmům ostudu. Nebo dalo by se říci, že obecně „nedělá ostudu“. To je víc, než se dá říct o většině producentů.

Proč jste se rozhodl realizovat dramatizaci Evalda Schorma?

Znám tři dramatizace: Evalda Schorma, Zdeňka Kaloče a Jana Antonína Pitínského / Vladimíra Morávka. Schormova je velice přímočará, je to v podstatě taková detektivka, a proto je pro film schůdná. Doplnil jsem ji jen některými motivy z Pitínského (postava Sněgirova). Znám ruský film Bratři Karamazovi z roku 1969 režiséra Ivana Pyrjeva, ale to je spíš ukázka starého typu filmu s přehnaně deklamujícími herci a marnou snahou dostat na plátno „všechno“.

Proč si myslíte, že se nikdo před vámi u nás nepokusil o natočení Bratrů Karamazových?

On se v českém filmu už dost dlouho nikdo nepokusil o nic, o Bratrech Karamazových nemluvě. Mám dojem, že ambice českých filmařů jsou strašně malé. Všichni stále mluví o tom, jak jsou nebo nejsou české filmy „úspěšné“, ale mě daleko víc zajímá, jak a zda jsou „ambiciózní“. Ale jak jsem již řekl, já se nepokusil o Karamazovi, ale o to zaznamenat jedno malé představení jednoho malého pražského divadla. A musím tady zmínit, že velikou inspirací mi byl film režiséra Louise Malleho Vanya on 42nd Street z roku 1994.

Román F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi je nabit filozoficko-náboženskými úvahami. Ve filmu je rovněž přítomen dialog ďábla s Ivanem, kdy čert Ivanovi říká:
Jakmile se opravdu odřekneš Boha, všechno bude jiné. Padne morálka jako zanikající geologické období a lidé budou hledat radost tady na světě. Člověk zvítězí svou vůlí a rozumem nad přírodou, pochopí, že je smrtelný, že nemá naději na vzkříšení, a přijme smrt a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile bude člověk Bohem, přestane platit jakýkoli zákon. Všechno bude dovoleno, všechno. Jaký další motiv vás z Dostojevského díla fascinuje?

Zajímá mne motiv odpovědnosti intelektuála za myšlenky, které sám hlásá, a to ve společnosti, která ztratila víru v Boha a s tím i základní morální instinkty. Co se stane, když ve jménu našich idejí, podle „našeho návodu“, někdo zavraždí jiného člověka? Jsme za to zodpovědní? Jednoduše řečeno: Je inteligent odpovědný za chování blbců? Dá se to aplikovat i na současnou společnost. Čeští politici, to jsou takoví Smerďakovové, kteří se pod pláštíkem nepochopené ideje demokracie dopouštějí těžkých zločinů. A co my? Jsme za to odpovědní? V širším kontextu je to film o rozporuplné povaze člověka.
A konec konců je to i výpověď o společnosti, kde neplatí klasická křesťanská morálka. Jak říká Dostojevský: „Jednou padne morálka, jako zanikají geologická období, a všechno bude dovoleno.“ Ale zachrání nás pak „obyčejná lidská slušnost“? Rozum nám říká, že zbavit svět veskrze zlého a špatného člověka, je dobrý skutek. Západní křesťanství oproti tomu říká, že vražda je zločin a žádný člověk nemá právo rozhodovat o životě nebo smrti jiného člověka. A to je ústřední téma Karamazových. Ale i když člověk nemá přímo právo zabít, má právo si „přát něčí smrt“? To už současný zákon nepostihuje.
Mimochodem zcela bezbožnou společnost jsem viděl v Indii v 90. letech. Zděsil jsem se. Sám sebe jsem do té doby považoval za ateistu, ale teprve tam jsem pochopil, jak mnoho z křesťanských principů soucitu, rovnosti a lásky mám ukryto hluboko pod kůží. Proto dávám Dostojevského do kontrastu s indickými matkami, které házejí kojence pod kola diplomatických aut, aby pak na ambasádě vysoudily peníze. To je krutost, která nenapadla ani tohoto velkého spisovatele.

Pokud byste měl pro diváky Dejvického divadla srovnat divadelní a filmovou verzi, v čem se zásadně liší?

Ať přijdou do kina a uvidí. Film je sevřenější, silnější a také jednodušší a tím i údernější než divadlo. Je to to nejlepší, co ze sebe Dejvické divadlo vydalo. Až diváci uvidí tento film, pochopí, co to znamená, když se mluví o „divadelním souboru“. V jistém smyslu to může připomínat dobře sehranou rockovou skupinu.

Fanoušci filmů Petra Zelenky budou od dalšího snímku očekávat oblíbené mystifikace, bizarnosti, úchylky, hlášky, nadsázku a humor. Dá se to vše vtěsnat i do Dostojevského?

Hláška je tam jen jedna: „Vzkřísil jsi mě!“ Ale protože se nedá vyslovit, asi nezlidoví. To ostatní tam samozřejmě je. Dostojevský byl veliký podivín, kam se na něj hrabu.

Ve filmu se objeví informace o pravnukovi Dostojevského, který dělá řidiče tramvaje v Petrohradu. Nepátral jste při psaní scénáře po skutečných žijících příbuzných Dostojevského?

Ne. Zde cituji dokumentární film Pawla Pawlikowského, v Anglii žijícího Poláka. Jeho dvorní střihač David Charap mi o tomhle filmu vyprávěl a já jsem jeho obsah nechal převyprávět jednu postavu v ději, protože tak krásně shrnuje kulturní dějiny Evropy posledního století.

Proč jste zvolil jako prostor pro natáčení tovární halu – omezený prostor s minimem rekvizit?

Příběhy obyčejného šílenství byl film z letištního skladiště. Karamazovi jsou filmem z oceláren. Industrie mne vždy přitahovala. A Karamazovi evidentně do továrny patří. Je zajímavé, že se v Čechách již netočí filmy z dělnického prostředí, z továren. Možná je to technicky příliš náročné, možná příliš drahé. Ale každopádně je to škoda. Stejně jako to, že katolická církev nedovoluje točit v kostelech. Za padesát let zjistíme, že nevíme, jak vypadala česká továrna a český kostel na přelomu tisíciletí.

Co vás na natáčení mile překvapilo?

Byl jsem nadšený z toho, že se podařilo uvést do chodu skutečně mezinárodní filmový štáb. V našem případě nešlo o formální koprodukci, jak tomu většinou bývá, ale o štáb složený ze 40 % z Poláků a 60 % z Čechů, s herci z obou zemí. Myslel jsem, že to nebude fungovat, ale právě naopak, byl to nakonec nejrychlejší štáb, jaký jsem kdy zažil. Natočili jsme film za 20 dní, což je můj rekord. Je pravda, že z polské strany jsme měli například osvětlovače a kamerovou techniku, která točí s režisérem Romanem Polanskim. A ono je to na těch lidech poznat. Tak dobré maskérky jsem také nikdy nezažil. To, že maskovaly perfektně herce, byla samozřejmost. Ale to, že je také po dlouhém čekání psychologicky připravovaly na záběr, dávaly jim speciální masáže tváří a pouštěly relaxační hudbu, na to nebyli připravení ani herci sami. Mimochodem herci byli dalším příjemným překvapením.

Jste scenáristou a režisérem v jedné osobě, jaké to má výhody a nevýhody při natáčení?

Při natáčení už to má samé výhody. Nevýhody tohoto sloučení profesí spadají do fáze psaní scénáře: tam se sám zbytečně cenzuruji. Píšu prostě jen takové scénáře, o kterých se domnívám, že bych je dokázal natočit. To je obrovské omezení. Také nedokážu realizovat svoje projekty tak často. Napsání a zrežírování filmu mi trvá minimálně tři roky.

Jaká je obrazová koncepce snímku?

S kameramanem Alexandrem Šurkalou jsme od začátku věděli, že film musí být technicky perfektní, abychom předešli tomu, co by si někdo snad mohl myslet: že to bude usmolená divadelní adaptace z ateliéru natočená na video za pár dnů. Výsledkem je obrazově krásný a bohatý film v širokoúhlém formátu, stylově čistý. Saša odvedl skvělou práci, toho si není možné nevšimnout.

Proč by měl jít divák do kina právě na film Karamazovi, na co se může těšit?

Hodně emotivní, napínavý a silný film s nejlepšími herci, kteří v současné době v Čechách hrají. Nic víc a nic míň. Jsou to silná slova, ale mohu si je dovolit, protože zde jako u jediného ze svých filmů nejsem výhradním autorem scénáře, a nechválím tedy práci svoji, ale práci druhých. Jsem pouze adaptátorem geniální předlohy a pokračovatelem toho, co na jevišti tak skvěle zrežíroval Lukáš Hlavica. Můj příspěvek spočívá snad jen v tom, že jsem rozpoznal potenciál tohoto textu a tohoto představení a přesvědčil pár desítek lidí, aby tomu věnovali svůj čas a energii. Když o tom přemýšlím, moje nejlepší stránka je zřejmě ten „archivář“ ve mně. Tam, kde se mi podaří potlačit svoje ego a posloužit cizí věci (kterou paradoxně v průběhu práce začnu stejně považovat za svoji vlastní), bývají výsledky nejlepší.

Jaká hudba zazní ve filmu?

Jan Kaczmarek, polský oscarový hudebník (Oscar za film Finding Neverland /2004/), souhlasil, že k filmu udělá hudbu. Je pro nás perfektní. A je to i moc milý člověk.

Jaké jsou vaše další plány?

Koncem října má premiéru moje nová hra Očištění v národním divadle v Krakově, kterou tam v Teatru starém také režíruji. V prosinci začnu psát film o filmovém průmyslu. O přátelství podvodného mladého producenta a devadesátiletého režiséra, kterého všichni mají za mrtvého, ale který ještě vstane z mrtvých a řádně všem zkomplikuje život. Bude to portrét jednoho filmaře, takového Otakara Vávry nebo Jiřího Weisse.

Alice Aronová

zpět